Den druhý, aneb chceš-li pozdrav a úsměv, pozdrav a usměj se první. Z Vila do Conde do Esposende, 43 968 kroků, cca 29 kilometrů
Dnes to bude kratší. Krajina je podobná, po levé ruce oceán, po pravé ruce méně či více zajímavé stavby, městečka či trocha zeleně.
Dnes to bude o něčem jiném. Dnes to bude o tom, co Vás ve Vašich 50 letech může naučit jedna čtyřicetiletá holčina z Jižní Koreje.
Spaly jsme spolu na pokoji, ale moc jsme se nestihly poznat blíž. Ale hned ráno po cca 2 kilometrech chůze jsme na sebe znovu narazily a daly se do řeči. Z toho pak bylo společné celodenní putování, až na poslední 4 kilometry. Hned zkraje jí v rámci tréninku angličtiny povídám trochu zklamaně, že tu místní lidé nejsou moc přátelští, že se moc neusmívají a skoro nikdo neříká nám poutníkům Buen Camino. A ona mi odpoví, ať je tedy pozdravím jako první a uvidím. A hned to začne v praxi provádět a ve všech těch kamenných tvářích poté, kdy jim s úsměvem řekne „Bon día“ se po chvilce objeví překvapený úsměv a poté zazní odpověď na náš pozdrav. Přísahám, že u nikoho to nezůstalo bez odezvy.
To vám pak je úplně jiná chůze. Nevynechaly jsme nikoho, místní ani turisty či poutníky a bylo to hrozně prima. Navíc má spolupoutnice žasla nad každou drobností, kvetoucí kytkou, roztomilým psíkem, malým dítětem…skoro se všemi prohodila pár slov. Když jsme míjely jiné poutníky, kteří vypadali unaveně, neminula je jen s pouhým pozdravením, ale přidala dotaz, jestli jsou OK.
Byla to pro mě velká škola a snad mi to pomohlo trochu „open my mind“. Takže už dnes trochu opravuji svojí včerejší definici poutníka. Není to ten, který má vyčištěnou hlavu, pozoruje jen jak noha nohu mine a těší se, až bude v cíli. Je to také ten, kdo na cestě vnímá drobné věci, situace i lidi a zajímá se o ně. A víc, než strachem o budoucnost, žije přítomným okamžikem. A ještě jedna věc mne dnes napadla. Zjistila jsem, že mám po celodenním putování unavené tělo, ale svěží hlavu. Doma, v běžném životě to často mívám naopak.
